V naší vlasti máme obrovskou spoustu turistických stezek a tím také míst ku odpočinku těla a mnohdy i ducha. Když si na půl hodinky sednete na odpočívce s krásnou vyhlídkou, jistě se vám bude špatně odcházet. Musíte však myslet na to, že tu nejste sami. Výhoda je tady ta, že další lidi vidíte. Tak je dobré je pustit. Slušnostní doba by měla být tak pět deset minut. Oni neví, kdy jste přišli a pokud chtějí také odpočívat a není místo, měli by oni poslat někoho k domluvě. Tento muž by se měl otázat, jak dlouho ještě budete sedět a vy byste mu měli říci počet minut, třeba těch pět. Je to vždy o domluvě. Už z map vyčtete, kde by se dalo odpočívat, ale nikdy už z nich nevyčtete, kolik je tam míst k sezení. Rozhodně není slušné se tam usadit na hodinu plus oběd se svačinou. Pokud tam nikdo nečeká, je to jedno, seďte třeba do půlnoci.
Zažili jsme jednou v Rakousku. Krásný výhled na Alpy, ale málo místa tam. Sedělo tam asi osm ženských a evidentně se neměly k odchodu. Čekali jsme asi čtvrt hodiny a pak jsme odešli. Ono je to dost škoda, protože třeba u nás na odpočívkách, které neslouží k nižádnému výhledu, ale skutečně jen k tomu, aby člověk do sebe natlačil nějaký ten protein by se to stávat nemuselo. Jenže je sobota nebo neděle a všude jsou rodiny s dětmi. Naštěstí jsou u některých odpočívek ještě další lavičky, takže není problém odpočinout si a sesvačit housku na nich lze poměrně vždy a v klidu.
Je lépe při plánování delší trasy se podívat do map a rozmyslet si kde něco sníst. Nepočítám různé restaurace a bufety po cestě všeobecně. Ne proto, že tam nechodím, ale proto, že článek je o odpočívkách. Ony předtím nebyly vůbec a také se vandrovalo po horách a lesích. Člověk pak usedl na pařez a bylo to. Drobty vysypal mravencům a šlo se dále. Dneska však i u toho chození chceme trochu pohodlí. A když si ho můžeme dopřát…
