Mobilní telefon dnes již neslouží zdaleka jen k volání, i když to byla (a stále v mnoha případech je) jeho primární funkce. Dnes si s jeho pomocí pouštíme hudbu, prohlížíme internet, hrajeme hry a provádíme mnoho dalších věcí. Je tedy jasné, že i způsob financování se musel změnit.
Původní mobilní telefony byly na dobíjecí karty, kdy jsme si koupili určitý kredit, který jsme mohli následně vynaložit na volání či psaní zpráv. Tento kredit měl platnost buď 6 měsíců, nebo jeden rok, podle daného poskytovatele. Jednoduše řečeno, co jsme provolali, to jsme zaplatili. Jakmile se však přidaly další placené služby, přestaly karty stačit.
Už tak někteří lidé provolali třeba tisíce měsíčně, nyní se k tomu přidal i internet, který také není zadarmo a který se stal velmi využívaný. Bylo jasné, že je potřeba změna. A tak se rozšířily nejrůznější tarify. Ty samozřejmě existovaly již předtím, avšak nebyly ani zdaleka tak využívány, neboť byly pro většinu lidí nevýhodnější. Nyní se však situace změnila.
Jednoduše řečeno, v tarifu máme určitý počet minut, které můžeme provolat, určitý počet SMS a také daný objem mobilních dat, který můžeme využít. Za tyto služby pak platíme předem danou částku. Pokud daný počet minut či dat překročíme, pak nám bude tento přebytek vyúčtován při dalším placení.
Je pravdou, že pro většinu z nás vychází tyto služby výhodněji, než dobíjecí karty. Znamená to ale, že na tom operátoři vydělají méně? Nikoliv. I pro ně je to výhodné. V první řadě je totiž pravdou, že ceny jsou kvůli oligopolu operátorů značně nadsazené, takže si to mohou s klidem dovolit. Ovšem důležitější je, že tímto způsobem sbírají také data, která pak mohou využít v cíleném marketingu, případně je prodat jiným společnostem. Je pak otázkou, nakolik nám něco takového vadí. V každém případě se v současné době zdá, že tarify jsou výhodné pro obě strany.
