To, že sport je zdravý, nám říkají již od dětství. Koneckonců existuje i ono známé rčení „sportem ku zdraví“. Pokud však sledujeme jakéhokoliv profesionálního sportovce, zjišťujeme, že ve skutečnosti skončí s kariérou již ve věku kolem třiceti let, byť běžní lidé pracují do šedesáti let, a to i ve fyzicky náročných profesích. Proč tedy sportovci končí kariéru tak brzy, zvláště když většinou pobírají tak velké částky?
Důvodů je hned několik. Tím hlavním je, že musí podávat ty nejlepší fyzické výkony, a fyzická výkonnost se začíná s přibližně třicátým rokem života snižovat. Jistě, ze začátku je to poněkud nepatrné, avšak dostatečné na to, aby vznikl jasný rozdíl ve výkonu, zvláště pokud musíme soupeřit s mladíky v plné síle, kteří neustále podávají výkony na hranici našich fyzických možností. Přestanou tedy tak často vyhrávat, a to je v podstatě začátek konce.
Opomenout však nesmíme ani zranění, která v profesionálním sportu nejsou nijak vzácná. A ta často mohou mít trvalé následky, případně rovnou ukončit sportovní kariéru. A i když se poté sportovec vrátí na hřiště, důsledky se dříve či později projeví.
Pak je tu také fakt, že tito sportovci v podstatě neustále namáhají své tělo skutečně tvrdým tréninkem, což samozřejmě vede k jeho opotřebení. Vlásčité zlomeniny, artróza, mikroporanění, to vše není výjimkou, ať se nám to líbí, nebo ne. A to vše samozřejmě zhoršuje zdravotní stav sportovce, a tedy i dobu, po kterou může podávat maximální výkon, který je v profesionálním sportu požadován.
Měli bychom si tedy uvědomit, že ačkoliv profesionální sport zní lákavě, ve skutečnosti nejde o tak úžasnou věc, jak by se mohlo zdát. Jistě, přinese to slávu a peníze děláním něčeho, co nás baví, avšak nezůstane to bez následků, zejména těch zdravotních. Je pak otázkou, zda po skončení kariéry dokážeme najít nějaké zaměstnání, když nemáme žádnou školu ani praxi. A to je problém, který sportovci musí řešit.
